Tituly, jež uvádí pražské Divadlo Na Jezerce, se stále častěji vyjadřují jak k aktuálním společensko-politickým, tak i etickým tématům. Téměř polovinu z padesáti čtyř dosud uvedených premiér tvoří původní hry. Jedním z kmenových autorů nuselské scény je scenárista, dramatik a režisér Matěj Balcar, který rád střídá divadelní jeviště s filmem. Jeho poslední hra Podivný flám má Na Jezerce premiéru už 14. května.

Kolik svých her jste již Na Jezerce uvedl? A jak se zrodila vaše autorská spolupráce s touto scénou?

Myslím, že jich už bylo šest nebo sedm. Celé to začalo tím, že jsem kdysi obsadil Kristinu Hrušínskou do svého absolventského filmu Podoba lásky. Honza Hrušínský přišel na premiéru, film se mu líbil, a tak mi nabídl režii ve svém divadle. Byla to komedie Tři v tom, která sice nepatřila k tomu nejlepšímu, co divadlo uvedlo, ale zároveň to nebyl ani úplný propadák, tak jsem dostal další šanci. Díky Bohu, teda Honzovi, za ni. Napodruhé jsem si látku vybral sám. Byla to dramatizace prózy Timura Vermese Už je tady zas a myslím, že se hodně povedla. Navíc to byl pro mě takový tvůrčí milník, protože jsem při práci na ní zjistil, že mě opravdu baví psát. Příští hru už jsem si napsal sám. Byl to Pánský klub, ze kterého se stal kasovní trhák. A protože to byla taková středně proudá zábava, příště jsem si chtěl zkusit něco vážnějšího. Tak vznikl Občan první jakosti, což je asi moje nejúspěšnější věc. Mezitím jsem ještě uvedl adaptaci filmu Paola Genoveseho Naprostí cizinci. Po Občanu první jakosti následovala hra Mnoho povyku pro lajk, která byla navzdory příslušnosti k žánru komedie zase o něco těžší než Občan. Vyprávěla o problému sociálních sítí a střetu generací. A teď je to Podivný flám, který má svým stylem nejblíž asi k Naprostým cizincům tím, že přináší vážné téma lidí shromážděných v jednom prostoru, jemný humor, tragické osudy i trochu toho tajemství.

O čem je Podivný flám?

O tom, co se stane, když se pět rozdílných lidí sejde v noci na mostě, který má být už brzy demontován a který je oblíbeným místem sebevrahů. Každý má stejný plán – skončit to. Než to ale stihnou, začnou si navzájem lézt na nervy. A pak i do života. Až si tak nějak omylem pomůžou. Není to asi úplně komedie k popukání, diváci by se měli spíš usmívat a případně se dojmout. To je taková moje značka.

S podobným tématem přišel nedávno i Marek Epstein ve hře Lajf uvedené ve Vršovickém divadle MANA. Nemyslím, že byste od sebe opisovali, ale znamená to, že téma lidí toužících ukončit život visí takříkajíc ve vzduchu?

To, že Marek Epstein uvedl hru s podobným tématem, mě velmi překvapilo, protože já jsem měl text napsaný už docela dlouho. Původně jsem ho totiž natočil před patnácti lety jako studentský film. Tehdy jen pro dva herce, ale už tam figuroval Oldřich Navrátil. Těšili jsme se, že natočíme i tuto rozšířenou verzi, ale vzhledem k tomu, že Lajf točí jako televizní film v současné době Jirka Strach, tak nevím, jestli to bude mít smysl.

Na rozdíl od Lajfu se naše postavy potkají náhodně, aniž by se kdokoli s kýmkoli domlouval, a vše se tak děje v takové až allenovské nadsázce. Oni si spíš vzájemně překážejí, a nakonec z toho vznikne nečekané a prakticky nemožné přátelství.

Co vás k tématu sebevražd přivedlo? A proč humorný nadhled?

Byl to už Lajk, kde jsme otevřeli téma sebevražd mladých lidí, jejichž počet stále roste. Tam to bylo pojednáno navážno, tady jsem se na to chtěl podívat s humorným nadhledem. Mým záměrem bylo, aby se ten, kdo případně tuto myšlenku v sobě má, potkal se situací, která dává najevo, že ho chápe a případně mu může poskytnout pozitivní emoci, světýlko, naději nebo jen jinou perspektivu. A ještě k tomu humoru – nedávno jsem viděl na Instagramu příspěvek z psychiatrické léčebny, kde na zdi visela cedule s nápisem Řešení je na střeše. Fotovoltaiku namontujeme i vám. Byl bych rád, kdyby naše inscenace přinesla podobné odlehčení. Zároveň by mě těšilo, kdyby dialogy kolem diváků jen tak nepřeběhly, ale aby si z nich něco odnesli.

Máte se sebevraždou zkušenost ze svého života, ať už v podobě vlastní myšlenky nebo někoho z blízkého okolí?

Mám tu zkušenost z blízkého okolí, naštěstí se to nepovedlo dokončit. A když jsme hru zkoušeli, téměř každý přišel se svou osobní zkušeností nebo příběhem. Je to důležité proto, aby to nebyl jen cizí odmluvený dialog, ale aby si své postavy herci takzvaně nacítili. A to se, jak doufám, stalo.

Já sám jsem nikdy podobně temné myšlenky neměl, asi se na to mám moc rád. Při své povaze bych se vždycky snažil hledat nějaké východisko. Mým heslem je: Bojovat do posledního dechu. Ale jsem vzdálen tomu, odsuzovat sebevraždu jako sobectví. Podivný flám se snaží přinášet různé pohledy a argumenty na akt sebevraždy. Uvidíme, jak se nám to podařilo.

Podivný flám si jako většinu svých her sám režírujete. Jak jste vybíral obsazení? Psal jste role už hercům „na tělo“?

Do jisté míry ano. Oldřich Navrátil byl vzhledem k účinkování v původní filmové verzi jasný, navíc je pro tu roli přímo stvořený, to diváci jistě pochopí, ale nechci prozrazovat podrobnosti. Roli policistky jsem opravdu psal Kristýně na tělo, podobně i Artura Honzovi Vlasákovi. Ale protože Honza je i přes svůj věk velmi vytížený herec, tak Artura alternuje Libor Hruška a je v něm rovněž výborný. Postavu influencera jsem si původně chtěl zahrát sám, ale vím, že není možné inscenaci režírovat a zároveň v ní hrát, alespoň ne v divadle, takže jsem obsadil Ondřeje Dvořáka, který je na Jezerce doma. A Ines Ben Ahmed jsem objevil na premiéře muzikálu Beetlejuice v Hudebním divadle Karlín, kde mě nadchla v hlavní ženské roli Lydie. Marie je její první činoherní role a myslím, že je to velmi talentovaná mladá herečka.

Plánujete další spolupráci s Divadlem Na Jezerce?

No určitě ano, protože Divadlo Na Jezerce je už tak nějak součástí mojí DNA. Jen v blízké době, řekněme horizontu příští sezony, nemáme nic dalšího v plánu. Mám rozdělané tři filmové věci, z nichž jedná má asi potenciál divadla. Ale hodila by se spíš na menší a alternativnější scénu. Tak uvidíme, jak to dopadne. Nápady na hry by tu byly, ale musí se napsat. Uvažuju jak o původních tématech, tak i adaptacích, jen to chce čas a prostor je realizovat. Ale musím se pochlubit, že Občana první jakosti teď budou díky Báře Hrušínské číst před diváky v USA, kde je vzhledem k povolební situaci o téma volebního práva slušný zájem. Už máme překlad do angličtiny od Pavlíny O´Toole a celé to vypadá nadějně. Rád bych jinak právě tento text i natočil, protože mi připadá, že diskuse o demokracii je dnes čím dál aktuálnější.

AutorRadmila Hrdinová

‍